¡Viva Argentina! - Misión Pila 2009

¡VIVA ARGENTINA! - Misión Pila 2009

 

Queridos amigos,

s argentinským zpožděním:-) se po dvou měsících hlásím z Córdoby a tentokrát se s vámi chci podělit o svou zkušenost z týdenních misií v jednom pueblo v provincii Buenos Aires, které jsem mohl prožít na začátku srpna.

Spolu s P. Marcelo Gallardo, který je zodpovědný za mé praktikum, a se skupinkou 17 mladých borců místní schönstattské mužské mládeže jsem se po necelých třech týdnech pobytu v Argentině vydal hlásat radostné poselství evangelia obyvatelům městečka Pila. I když se mé znalosti španělštiny omezovaly na jednoduchou konverzaci mezi přáteli, s radostí jsem přijal pozvání jít na misie a s důvěrou v Boží vedení čekal, jak to dopadne.

Začali jsme společnou mší svatou v naší córdobské schönstattské svatyňce, při níž jsme od P. Marcelo dostali misijní růžence. Nikdo z nás přesně nevěděl, co nás v Pile čeká. P. Marcelo nás v homilii vybízí, abychom se nechali Bohem překvapit, uměli se odevzdat do jeho rukou a dát mu všechny své síly a schopnosti k dispozici. Ježíš nám k tomu dává svého Svatého Ducha. Je na nás, abychom nechali každodenní starosti a problémy stranou, plně se mu otevřeli a s radostí vyšli k těm, k nimž nás posílá. Úžasné bylo, že se za naše misie v Pile modlila spousta lidí a mnoho z nich nás přišlo doprovodit, když jsme startovali z Córdoby směrem na jihovýchod. Čekalo nás asi 800 kilometrů a 14 hodin cesty autobusem. Ale co je to ve srovnání s misií svatého Pavla?

Misie v Pile mají již tříletou tradici, u jejíhož zrodu stál P. Marcelo a místní pan farář P. Juan. Přesto téměř všichni misionáři byli letos v Pile poprvé.

Když sem P. Juan přišel před čtyřmi lety jako nový farář, musel se konfrontovat s tvrdou realitou farnosti, v níž jsou sice téměř všichni pokřtění (jak je v „katolické“ Argentině zvykem), ale do kostela až na pár vždy věrných babiček nikdo nechodil. Fara a kostel v dezolátním stavu, nezájem o život církve ze strany místních obyvatel, situace srovnatelná s mnohými vesnicemi mé litoměřické diecéze. Za tři roky jeho zodpovědné pastýřské služby a také díky každoročním misiím církev v Pile ožila. Nicméně, každý růst trvá delší dobu, a je třeba mnoho trpělivosti a především mnoho pokání, než se celý kostel zaplní křesťany toužícími upřímně po životě s Kristem. To jsme jasně zakusili i při našich misiích. Jedním z našich hlavních úkolů bylo povzbudit ve víře, naději a lásce místní mladé, aby se sami stali misionáři pro své městečko.

Srdcem našich misií byl svatostánek v boční lodi kostela, kde jsme se pravidelně scházeli ke společné modlitbě. Odtud jsme byli každý den vysíláni po dvou do všech domů, kam On sám chtěl přijít (srov. Lk 10,1). Vždycky jsme s sebou nesli putovní svatyňku s obrazem MTA (Mater Ter Admirabilis – Matka Třikrát Obdivuhodná), to aby bylo jasné, že nechceme hlásat sebe, nýbrž chceme, aby Ježíš sám se svou Matkou přišli do domovů lidí, kteří je přijmou. Jedna dvojice misionářů vždy adorovala před Nejsvětější Svátostí, když ostatní byli na cestě. Pokaždé jsme vycházeli od Ježíše přítomného ve Svatostánku a opět se k Němu vraceli s modlitbou za ty, které jsme navštívili, dřív než začala jiná akce.

Velkou část dne jsme strávili návštěvami jednotlivých domů. Až na výjimky nás většina místních lidí přijala s radostí a očekáváním. O misiích téměř všichni věděli, dostali totiž týden předem oznámení o tom, že přijedeme. Protože jsem toho tolik nenamluvil, snažil jsem se o to víc lidem naslouchat a modlit se za ně. Mnoho lidí nám otevřelo svá srdce a vyprávěli nám o svém životě. Často jsme slyšeli o těžkostech a životních křížích, minulých i současných. Hlouběji jsem si uvědomil, jak je důležité žít v křesťanské naději a přinášet ji všem, ke kterým nás Ježíš, naše jediná Naděje, posílá. A to i tehdy, když se zdá, že všechna naděje je ztracená: Ano, v Pile jsme se setkali také s hodně tvrdou realitou, v níž má své prsty ďábel. Během tří týdnů před naším příjezdem spáchali v této vesnici tři mladí muži sebevraždu. A ve středu ráno, uprostřed našich misií, se z úst P. Juana dozvídáme, že v předešlé noci si vzal život jeden otec od rodiny. Okamžitě se vynořuje otázka Proč? Pila není poklidné městečko, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pila potřebuje uzdravení – uzdravení vztahů mezi lidmi (ochotu řešit problémy, ochotu pravdivě komunikovat a nesoudit druhé) a především obnovení vztahů lidí k Bohu samotnému.

Je svátek Proměnění Páně. P. Marcelo nás vybízí, abychom i v této drsné situaci vyšli od Svatostánku, kde je naše hora Tábor, a nesli obyvatelům Pily naději pramenící z evangelia, pramenící v kříži a ve vzkříšení Krista. Odpoledne pak P. Marcelo promlouvá k rodině a příbuzným muže, který si vzal život. Tváří v tvář utrpení a bolesti, které prožívají, mluví krásným způsobem o Naději...

Při našich misiích jsme toho prožili opravdu mnoho. Navštívili jsme všechny místní školy, připravili program pro děti, navštívili seniory v domově důchodců. Každý den jsme měli zajímavé povídání s mladými, společně s farností se modlili růženec a slavili mši svatou.

Taky jsme navštívili chudé rodiny, pro které jsme připravili oběd. Já jsem byl společně s Fede u jedné mladé ženy, kterou opustil manžel a ona se teď sama "stará" o své tři malé děti.  Bylo to docela zajímavé setkání.  Ona bydlí v malém domku na okraji vesnice - v prachu, špíně a relativní chudobě. Proč relativní? Pila je díky svému velkému a úrodnému zemědělsky obhospodařovanému území, které spadá do jejího katastru, docela bohatá vesnice a je pod politickým vlivem strany Peronistů (jejíž protagonistkou je i současná prezidentka Argentiny Cristina Kirchner). A tato strana, aby si v Pile zajistila hlasy voličů, přispívá dostatečně chudým obyvatelům, aby měly určité minimum, s kterým vystačí. Výsledkem je, že mladá žena, u níž jsme byli, dostala od obce plynový sporák, ledničku a dostává pravidelnou sociální podporu... Jenže nechává své děti, aby se pohybovali v naprosté špíně a prachu, neuklízí, no hrůza... A je mnoho chudších obyvatel Pily, kteří dostávají podporu od obce, a protože jim ta podpora na denní chléb stačí, už je nezajímá nějaká práce. Žijí ze dne na den, nepracují, čumí na televizi a nudí se. Kultura práce se naprosto vytratila z jejich života. A přitom jsou to lidé vesměs  docela inteligentní. Chybí jim ale to nejdůležitější - ztratili smysl a cíl svého života.

Také jsme se setkali s rodinami, kde matka tří dětí má třeba 18 nebo ještě méně let. Mladé ženy, které ztratily dětství a jsou konfrontovány s tvrdou životní realitou... Navštívili jsme mnoho rozpadlých nebo neúplných rodin.

Člověk se nemůže až tak divit, že si pak mladí lidé berou vlastní život...

Ale abych svou zkušenost s misiemi v Pile nezakončil tak pesimisticky:

Poslední večer se kostel zaplňuje do posledního místečka. Při mši svaté děkujeme za vrcholící misie. P. Juan předává místním mladým dekret o členství v „Infancia y adolescencia misionera“, organizaci sdružující mladé misionáře. Každý z nás misionářů z Córdoby předává svůj misijní růženec jednomu z nich a stává se tak jeho kmotrem. Slibujeme si vzájemnou modlitbu. Naše misie mají od toho okamžiku své pokračování v misijní aktivitě mladých z Pily.

S velkou vděčností se loučíme s rodinami z farnosti, které se o nás během toho týdne skvěle starali a každý den nám připravili snídani a večeři, abychom se mohli naplno věnovat misiím (srov. Lk 10,7:-) A šest farníků nás dokonce bere autem až do 150 kilometrů vzdáleného Buenos Aires, abychom stihli půlnoční autobus do Córdoby...

Už se těším na příští misie, které pořádáme se skupinou asi 200 mladých z Córdoby v létě - tedy na konci prosince a na začátku ledna - v Chilecito v provincii La Rioja.

http://www.misiongm.org.ar/home/